Virtuální procházka muzeem jazykového sexismu

Ač věkem babička, na vnoučata nespěchám. Proto si jen tak s virtuální vnučkou zajdu na prohlídku virtuálního muzea jazykových vykopávek. Proč právě tam? Inu, řekni mi, jak mluvíš, a já ti řeknu, co jsi zač a v jaké žiješ době.

Hned u vchodu mě zarazí hrobka přechodníku – o jakou krásu se to připravujeme, zapomínajíce užívat přechodníky! Jenže jak je můžeme znát a používat, nenaučivše se je ve škole a nesetkavše se s nimi v médiích? A jdeme dál – kolem expozice tvrdého a měkkého y/i (vnučka se ptá, babi, co byl tehdy vlastně problém?), kolem velkých písmen, -ismů a –izmů (ty poslední zase vyhynuly, nikdo je nechtěl používat), jazykového rasismu (tam se nezdržíme, každé malé dítě se ve škole učí, co to je) a ageismu (exponáty jako „Přijmeme mladého perspektivního ekonoma“, „Bojujte proti vráskám“ a „Vrátíme vám ztracené mládí“).

Celé jedno patro muzea je věnováno jazykovému sexismu. Vnučce se tají dech napětím: vstupujeme do sekce „Boj pohlaví“. Co je to, babi, ptá se. To máš tak, jazyk předával z generace na generaci „moudra“ o vztahu žen a mužů. Lidé věřili, že muž je hlavou rodiny a žena krkem, který tou hlavou hýbe. Nebo že ženy mají takzvané ženské zbraně, kterými dosáhnou úspěchu, neboť muži prý myslí vždycky jen na to jedno. Nebo že manželství je judo, kde záleží na tom, kdo jde na koho lstivěji. Hm, kroutí vnučka hlavou, proč jste se nedomlouvali přímo, bez oklik?

Údiv ji neopouští, ani když vstupujeme do sálu, nazvaného „Ženská a mužská role“. Kulí oči na ženy-pečovatelky a muže-živitele a pokouší se je logicky propojit s vedle vyvěšenými údaji o počtu žen-samoživitelek. V jedné vitríně stojí úryvek z učebnice z 50. let minulého století, kdy ženy před příchodem muže z práce učesaly a upravily děti a naladily se do úsměvu; na plotně musela stát teplá večeře. Když muž nepřišel dva dny domů, žena mu nesměla klást otázky.

Výroky o tom, že žena ten nepořádek líp vidí nebo že pro dítě je důležitější matka, neladí vnučce s poměry, které zná z domu; tatínek s maminkou se jí věnují stejně láskyplně a oba si domácí práce rozdělují. Vzápětí ji ale další exponáty ujistí, že ženy uvažují ženskou logikou, tedy jinak než muži. Aha, táže se, ženská logika je například, že nevěra je něco špatného? Horlivě přikyvuji a snažím se tělem zaclonit vitrínu s motivy muže-lovce (podle tehdejších vědeckých poznatků měl muž nevěru v genech).

Vidím na vnučce, že se jí jazykový sexismus hluboce dotýká. V sálu, nazvaném „Pracovní trh, politika, rozhodování“ nejprve marně hledá ženy. Zdá se, že tehdejší média zajímaly kromě poslanců, ekonomů, lékařů, vědců a dalších –ů už jen modelky, missky, herečky a něčí přítelkyně. Svědčí o tom také expozice 52 „ženských“ příloh nejmenovaného deníku z roku 2009: celou třetinu interview vedla redakce s něčí vdovou, manželkou, přítelkyní, ba nemanželskou dcerou! Babi, táže se vnučka, takže pánské časopisy psaly na oplátku o vdovcích, manželích a nemanželských synech slavných žen?

Žena měla nižší odborný status než muž, stojí v další vitríně. Záleželo na tom, které pohlaví danou práci vykonává: např. učitel byla profese a učitelka diagnóza. U kuchaře jsme si představili odborníka s bílou čepicí, zato kuchařka byla ta zpocená paní u okýnka ve školní jídelně.

Nebo se používaly pro tutéž profesi u mužů lépe znějící názvy: číšník (od krásného staročeského slova číše) – servírka, kosmetička – vizážista. Někdy způsobil vstup mužů do některého povolání změnu názvu k lepšímu: tak například se neobjevili na palubách letadel letušáci, nýbrž stewardi, a podle nich se přejmenovaly letušky na stewardky. Vynikající osobnosti byli Mistři, Mistryně se neříkalo. Nanejvýš byla úspěšná žena pojmenována „XY v sukních“ (např. Mozart, Čapek, Viewegh v sukních).

Zdůvodnění jako „Žena patří ke sporáku“, „Politika je špinavá věc, nic pro ženy“ nebo „Parlament je jako hokejová šatna, binec, hluk a smrad“ (výrok jednoho českého ex-politika), označení krkavčí matka pro ženu, která odejde od malého dítěte na pracovní trh a další jazykové vykopávky vnučkou přímo otřásly. Vrcholem byl záznam z vědecké konference z roku 2005, kde se vědkyně styděly za ženský tvar a mluvily o sobě jako o vědcích. Jak může někdo tak uvažovat?, ptá se pobouřeně. A kdy se to, babi, vůbec konečně začalo řešit?

Usmála jsem se: víš, děvče, docela to šlo. Hlavní je o tom mluvit. Jazyk, nakažený sexismem, je pacient, který prostě jednoho dne musel do jazykové ordinace. Jako kdysi v sedmdesátých letech minulého století jiné jazyky v zemích, jejichž reprezentace usilovaly o demokracii. Protože demokratické obsahy je možné sdělovat jen demokratickým jazykem.