Vývoj genderové lingvistiky

Kapitola z vysokoškolské učebnice Gender a společnost stručně referuje o vývoji vědecké disciplíny, která postavila do středu pozornosti výzkum souvislostí mezi sociálním pohlavím a jazykovým územ.

Na cestě k genderově korektnímu jazyku

Kapitola z vysokoškolské učebnice Jany Valdrové Gender a společnost (za přispění L. Oates-Indruchové, I. Šmídové a Z. Slobody), vydané v roce 2006 na PF UJEP v Ústí nad Labem. Aktualizováno v květnu 2010 pro www.valdrova.cz.

Jak se vyvíjelo poznání o fungování genderu v jazyce a řeči

V jazykovědě i jiných vědách postupně odhalujeme genderovou a kontextovou podmíněnost jevů, o nichž se věda dříve domnívala, že jsou biologické povahy. Tak například konstatovaly vědecké výzkumy, že ženský mluvní projev je vstřícnější vůči protějšku než mužský, a první výklady to připisovaly biologickým danostem. Později se zjistilo, že úsměvy a přitakávání žen ve smíšené konverzaci jsou spíše naučeným mechanismem vysílání zpětné vazby než biologicky danou reakcí. Názvy genderová nebo také feministická lingvistika označují obor, jenž se zabývá jazykem jako společenským konstruktem.

Jazyky uchovávají obrovské množství informací o genderových hierarchiích ve společnosti. Za předstupeň genderového výzkumu jazyka považujeme publikace na téma ženský a mužský jazyk ze začátku 20. století. Vědci (až do 60. let 20. století převážně muži) tehdy charakterizovali ženskou mluvu jako jednodušší a netvůrčí. Dávali ji do souvislosti s ženiným „primitivním stupněm duševního vývoje“ (Kurella in Ellis 1909). Otto Jespersen (1925), Fritz Mauthner a jiní rozlišovali mluvu na ženskou a mužskou. Jejich stati je proslavily, jakkoli jde spíše o subjektivní postřehy než výzkum. Jespersen prováděl drobné experimenty, například nechal napsat 25 studentek a studentů co nejrychleji 100 slov. Zjistil, že ženy věnují více pozornosti věcem z bezprostředního okolí (jídlo, oděv), zatímco muži prý zacházejí se slovní zásobou tvořivěji.

Podobný test jsem vyzkoušela se studujícími v roce 2005. Jespersen by se divil: kdyby v záhlaví testů nestály značky M a Ž, často by rozdíl mezi slovníkem žen a mužů nerozeznal. Test ukazuje souvislost mezi jazykem a doménami, ve kterých se člověk pohybuje. Ženy, kdysi izolované od veřejného dění, vzdělání a pracovního trhu, stěží mohly vypovídat jinak.

Jespersenem byl ovlivněn český překladatel a esejista Pavel Eisner, jenž převzal mnohé jeho názory. Napsal v r. 1946: „žena není jazykovou tvůrkyní, jazykovým buřičem, jazykovým reformátorem nebo obroditelem“. Kreativní práci s jazykem přiznal Eisner pouze spisovatelce Růženě Svobodové, jenže dodal „víme, že byla duch výrazně virilní, ´neženský´“ (Eisner 1992:384).

V 70. letech 20. století masově vstoupily do jazykovědy ženy-lingvistky. Ženské hnutí tehdy postupně kriticky revidovalo oblasti, v nichž se ženy cítily být ,druhým pohlavím‘ (termín: Simone de Beauvoir), a ovšem došlo i na jazyk. Lingvistky odhalily, že nerovnost pohlaví je ukotvena jak v jazykových systémech, tak i ve způsobu užívání jazyka. Projevuje se na mluvnici (v české mluvnici má mužský rod v koncovkách řízených větných členů přednost před ženským: „oba dva, matka i otec, mi říkali …“), na slovotvorbě (zvláště tvorba názvů osob tzv. opačného pohlaví), na lexice a stylu mluvního či písemného projevu.

Genderový výzkum v jazykovědě se člení do tří fází; možná naleznete analogie s vývojem ve vašem oboru, pokud jím není právě lingvistika:

1. Teze normy a odchylky: 70.léta 20. století

Tato teze pojmenovává tehdejší názor, že mluva je méně dokonalá než mluva mužů. Mužský mluvní projev byl považován za normu; lingvista Geoffrey Leech rozlišoval jazyk a řeč pomocí atributů mužský a mínus mužský (male / minus male), přičemž nepochyboval, že „muži jsou měřítkem srovnání“ (1968, in Spender 1989:19-21). Jak k tomu poznamenala Dale Spender, zbyl na ženy v jazyce „negativní prostor“. Badatelka Robin Lakoff zdůrazňovala, že ženy se učí vyjadřovat nesměle, a navíc je jim podsouváno, že si svou podřízenou pozici zasloužily na základě nižší inteligence a/nebo vzdělání (Lakoff 1975:244 in Cameron 1999).

R. 1970 uveřejnila Marie Ritchie Key přepis své vysokoškolské přednášky Linguistic Behaviour of male and female (in: Linguistics 88, 1972, s.15-31). Pojmenovala v ní neprůbojnou ženskou mluvu language of apology (jazyk omlouvání), dominantní mužskou nazvala language of explanation (jazyk vysvětlování).

Jedna teorie, zastávaná dnes (!) jistou českou psychoterapeutickou dvojicí, připomíná kritiku Marie Ritchie Key, avšak je kupodivu myšlena zcela vážně jako lék na nedobré vztahy v rodinách. Muži prý mají v rodině – této sociální děloze, jako ji nazývá tato dvojice, komunikovat jazykem vymezujícím, ženy akceptujícím. Muž prý zprostředkuje rodině a dítěti řád a hierarchie, žena lásku a cit. Teze byla představena na celostátní konferenci o rodině na MPSV v Praze v roce 2004 jako převratný nový přístup v rodinné terapii. Napadají nás všetečné otázky: co když konkrétní otec umí zprostředkovat lásku a cit lépe než matka? Nebo: jak mám mluvit s dítětem, jestliže s ním žiji sám/sama? A dále: mám šanci se vůbec naučit jazyk vymezující, když jsem žena, a naopak? Nedojde ke zmatení pohlaví u dítěte iu mne? Můžu vůbec komunikovat oběma jazyky? „Přechodně je to možné, ale ohroženo je samotné přežití rodu“, odpověděl hlasatel teze na můj email.

2. Teze dvou kultur – 80.léta 20. století

Antropologické výzkumy zpřesňovaly poznávání rozdílů mezi pohlavími a zkoumaly, nakolik jsou vrozené. Badatelky Cheris Kramarae, Dale Spender, Deborah Tannen a další zpochybnily smysl napodobování jazyka mužů a vyzdvihly jinakost stylů. Zjednodušeně řečeno, ženy a muži jsou dvě odlišné kultury, pravila teze.

Teze dvou kultur je tržně výborně zužitkovatelná, a proto dodnes přežívá v pojetí „muži z Marsu a ženy z Venuše“. Nabízí pochopitelné vysvětlení partnerských problémů: nerozumíme si, protože jsme prostě od přírody jiní. Příručky činí ženy zodpovědnými za ,teplo u domácího krbu‘. Často humorným způsobem líčí ,typická‘ nedorozumění a radí ženám „pochop to a smiř se s tím, vždycky to tak bylo a bude“, „udělej, co chce, a v duchu si mysli svoje“ apod. Socioložka L. Jarkovská zaznamenala v psychoterapeutických skupinách v Brně ženy, které nakoupily takové příručky, několik týdnů se podle nich zkoušely řídit a pak se zhroutily.

Psalo se sice o dvou kulturách (a výzkumy dokládaly, že ženy užívají jazyk jinak než muži), ale zároveň se nezpochybňovalo, že mužský jazykový projev je tou žádoucí normou, které by

a tamtéž nalezneme Jespersenovu stať The Woman z roku 1922. O češtině zatím podobné dílo nebylo napsáno.

se ženy měly přizpůsobit.A dále: jak je možné, že např. v jedné rodině se synem a dcerou vyrůstají dvě různé kultury? Existují dvě kultury nebo jich existuje více? Jaké vlivy je formují? Jak je možné, že uvnitř skupiny žen jsou někdy větší rozdíly než mezi ženou a mužem? A dále: je člověk pasivní jedinec, osudově narozený do své kultury, nebo se pohlaví vytváří v interakci se společností? Tyto otázky vedly nakonec k formulaci teze doing gender.

3. Teze doing gender – od 90.let 20. století

Na otázky, jak jazyk spoluutváří gender, hledá věda odpovědi od 90. let 20. století. Koncept doing gender vychází z prací amerického sociologa E. Gofmana ze 70.let, lingvistky D. Cameron a dalších: pohlaví je v jazyce a řeči konstruováno. To jak mluvíme, není dáno pohlavím, nýbrž pohlaví se vždy znovu a znovu konstruuje v řeči. Výzkumy ověřily, že genderové stereotypy, tradované společností, jsou obsaženy v jazyce; ten je přenáší mezi generacemi. Jazyk odkazuje ženy a muže do určitých pozic a domén, přisuzuje jim genderově specifické vlastnosti, projevy chování a způsoby mluvy. Tytéž vlastnosti a projevy mohou být v závislosti na pohlaví odlišně pojmenovávány a hodnoceny, přičemžco sepřipisuje mužům, stojí společensky výše.

D. Cameron nalezla v angličtině 220 (často hrubých) označení pro sexuálně (hyper)aktivní ženu, zatímco pro muže jich je 10krát méně. Ženy jsou z hlediska sexuality posuzovány podstatně přísněji než muži (Cameron in Goroško 2001:524­525). Množství pohrdavých označení toho druhu pro ženu, a naopak obdivných pro muže doslova svědčí o tom, že když dva dělají totéž, není to totéž. Tak například téměř obdivný výraz „kanec“ se používá o mužích a vlastně zhodnocuje mužství; v češtině nemá analogický ženský protějšek, pozn. J. V.

Jazykové praktiky, obvyklé v dané společnosti, působí jako jakási šablona mluvení a myšlení. Choreografka Nina Vangeli píše o „nepřiléhavosti slov a reality“, kterou ženy cítí a musejí akceptovat, jako o „jazykovém převleku“, jejž používají v komunikaci s muži. Kritizuje ženská a mužská jazyková tabu z dětství:

„Slova sama se dělila na mužská a ženská. Některých slov ,se měly stydět‘ holčičky, jiných ,se styděli‘ kluci. Holčičky nesměly používat hrubá slova, nesměly je tasit, ani když byla vytasena na ně. To znamená, že vycházely na ulici verbálně odzbrojené, disponibilní pro urážky. Kluci byli vystaveni zdrcujícímu opovržení, použili-li zdrobněliny, dobré pro ně bylo vystříhat se vůbec slov citových. To jest slov odzbrojených a odzbrojujících, intimních. Muž musí být vždy v plné verbální polní“ (1999:158-167).

O závažnosti významu verbální i fyzické schopnosti obrany žen v komunikaci se v Česku, pokud vím, dosud nepublikovala žádná studie. Ženy ,ztrácejí ženství‘, jestliže ve slovním souboji „tasí hrubá slova“, řečeno s Ninou Vangeli. V konkurenci na trhu práce si ale ženy nacházejí asertivní způsoby sebeprosazení. Při jedné politické debatě na ČT24 vkvětnu 2010 moderátorka rezolutně usměrnila politika, který se chtěl vyhnout odpovědi na její otázku; to by se ještě koncem 20. století u nás pokládalo za „neženské“.

Řídíme-li se nepsanými ‚zásadami‘, že to či ono mluvní chování přísluší tomu či onomu pohlaví, omezujeme tím hlavně sebe. Předem se vzdáváme možnosti užívat jazyk jako nástroj sebevyjádření, zato ctíme nepsané pravidlo přiřadit sebe sama pomocí jazyka k určitému pohlaví. Tak přijímáme a potvrzuje stávající hierarchie a vřazuje se do nich se všemi psychosociálními důsledky. Způsob užívání jazyka nás přiřazuje k určitému pohlaví, praví základní teze genderové lingvistiky (Cameron 1995). Překonat genderové bariéry mluvního projevu (za pomoci jejich kritické reflexe) znamená získat další kus svobody.

Co je nesexistický jazyk

Vněmčině, která je svou mluvnickou stavbou dobře srovnatelná s češtinou, byly znaky sexistického jazyka definovány v klíčové stati čtyř badatelek Ingrid Guentherodt, Marlis Hellinger, Luise Pusch a Senty Trömel-Plötz (1980). Uvádím zde rysy sexistického užívání jazyka s českými příklady:

  1. Ženy jsou v jazyce a řeči ignorovány, zahrnovány pod mužské názvy; ‚spolumíněny‘: „Již v roce 1840 vytvořili vědci první počítačové programy“ (asi přitom stěží uvěříme, že autorkou prvního počítačového programu byla žena); „Každý Čech má rád fotbal a pivo“.Označování osob pouze mužským tvarem může zkreslovat naše vnímání. Úkol „Nakreslete typického houbaře“ na mých seminářích dopadl v drtivé většině jako obrázek muže s hůlkou, košíkem hub a nožem v ruce. Zadání „Popište typického Němce“ vyvolá představu pijáka piva v kožených kalhotách na mnichovském bírfestu, ačkoliv nebyl míněn muž. A přesto vznikají diplomové práce a výzkumy, v nichž byla otázka formulována od začátku špatně. Na jedné konferenci v roce 2009 popsala lingvistka výsledky ankety na téma „typický Němec“ (kožené kalhoty, klobouček se sojčím pírkem), „typický Rus“ (alkoholik) atd. Moje otázka, jak dopadly v anketě ženy, ji zastihla zcela nepřipravenu.
  2. Ženy jsou stavěny do závislosti na mužích. V češtině existuje zvyk řadit ženské subjekty za mužské: „muži a ženy“, „chlapci a děvčata“, „pan Novák s chotí“. Výjimkou je oslovení „Dámy a pánové“. Mladý manželský pár se na štítku zvonku označí za „Novákovy“, avšak postupem doby štítek vymění za „Novák“. Hierarchie pohlaví lze v jazyce vyjadřovat i skrytě, složitě (na to téma je připravována publikace).
  3. Ženské sféry činnosti, vlastnosti a projevy chování stojí hodnotově níže než mužské: „ženská logika“, „žena za volantem“ aj. (podrobněji rovněž vpřipravované publikaci).

V zahraničí se zvláště ve veřejném projevu dbá na genderově korektní jazyk. Evropská unie formulovala v roce 1990 Doporučení k eliminaci sexistického jazyka, jež pak vlády členských států rozpracovaly se zřetelem ke specifikům každého jazyka. Řídí se jimi úřady, obce, školy, firmy, spolky a různé organizace. Směrnice mají své nepostradatelné místo v běžném životě. Prvním českým pokusem o takové směrnice je knížka Kultura genderově vyváženého vyjadřování, publikovaná na www.msmt.cz v roce 2010.

Poznámka: Rozsáhlý seznam bibliografie obsahuje kniha, z níž pochází ukázka.