V poslední době se pozornost veřejnosti stáčí k slovům hostka a hoststvo. Pro někoho jsou tato slova neslýchaná: máme přece výrazy host a hosté, tak k čemu tyhle novoty!
Česká veřejnost chová vůči jazyku posvátnou úctu od dob školní docházky. Čeština vždy patřila k nejméně oblíbeným předmětům. V diktátech se nelítostně testovala vyjmenovaná slova a psaní velkých písmen – nikoli náhodou jsou to jevy, které až na výjimky (i/y v některých nářečích) nelze odposlechnout a musejí se nabiflovat. Postrachem byl, až do maturity zůstal a o osudech zkoušených spolurozhoduje rozbor větný. Chyby nebyly naše malé přítelkyně na cestě ke kultivovanému vyjadřování, nýbrž katovy šlehy, zanechávající bolestivou stopu na sebevědomí. Škola neučila, jak správně komunikovat, nýbrž dbala na bezchybnou gramatiku a interpunkci. Čest výjimkám.
Škola nám zamlčela, že se slovy si můžeme hrát a experimentovat; ve výuce na to ostatně ani nebyl čas. Jenže jazyk, to je také hra. Můžeme tvořit slova a testovat, jak naše experimenty přijmou ostatní. Můžeme zkoušet, která slova a slovní obraty se zalíbí, ujmou, rozšíří, a opustit ty, co se naopak neosvědčily. Lidé mají totiž své pojmenovací potřeby, a ty se neustále proměňují, narůstají nebo zanikají. Výstižné slovo si lidé najdou, někdy s neuvěřitelnou kreativitou. Na existenci má právo každé slovo, které se vžije, čímž dokáže svou smysluplnost a funkčnost.
Hostka a hoststvo patří do oblasti hry zvané slovotvorba. Hostka vznikla proto, že mluvčí v některých kontextech chtějí a potřebují vyjádřit ženský rod, a už déle než sto let se běžně používá v moravských dialektech. Hostka je klíčem k řešení rodových kotrmelců jako Vítáme našeho dnešního vzácného hosta, který je autorem zde vystavených věcí – paní Evu Novákovou. Šesti mluvnickým znakům maskulina se bylo možné vyhnout použitím přechýleniny hostka.
Hostka a obecně názvy osob ženského rodu, především podle povolání a důležitých pozic (strážmistryně, lídryně) zviditelňují ženy ve společenském kontextu, a s tím posilují jejich status; ten zase souvisí s jejich finančním hodnocením. V cizích jazycích se proto už v sedmdesátých letech minulého století začala vyvíjet a testovat doporučení k vyváženému jazykovému pojednávání žen a mužů.
Podobná doporučení se zabydlují i v češtině, neboť v češtině je alternování mužského rodu ještě naléhavější výzvou než v angličtině. Zatím ale v Česku citelně postrádáme reprezentativní slovníky se systematicky zpracovaným rodem: ve Slovníku spisovného jazyka českého chybějí klíčové výrazy lídryně, koordinátorka a mnoho dalších. Že by nebyly dost spisovné? Slovník má ostatně i v jiných směrech očividné problémy jít s dobou: přídavné jméno homosexuální se zpožděním více než třiceti let vykládá jako stižený homosexualitou. Vědecká a poradenská instituce tak stigmatizuje menšinu, neboť výraz „stižený“ bývá spojován s negativními obsahy.
Výraz hoststvo (klidně jej vyslovte zjednodušeně hostvo) označuje skupinu pozvaných. Nejen zahrnuje všechna pohlaví a identity, nýbrž navíc také – na rozdíl od pojmenování hosté – klade alespoň slovně důraz na vzájemnou provázanost pozvaných – spojují je zájmy, záměry, aktivity. Kdo chce, používá hoststvo právě pro toto jemné zpřesnění; komu se to nelíbí, přenechá je druhým.
Jazyková tvořivost je součástí svobody projevu a myšlení. Jazyk odráží a spoluutváří myšlení, které se vyvíjí. A vůbec: jediná stálá vlastnost jazyka je jeho proměnlivost. Kdo si chce užít krás jazyka a objevovat další jeho možnosti, bude jej používat se zvědavostí, hravostí a se sympatiemi pro všechno, co rozvíjí a kultivuje vyjadřování.
